Do zániku habsburské monarchie (1848–1918)

Revoluční r. 1848 představoval v dějinách habsburského soustátí významný mezník, jímž monarchie vkročila do éry zřizování moderní občanské společnosti. Z hlediska každodenního života však lze považovat za nejvýznamnější změnu zrušení poddanství a robot (usnesení říšského sněmu 7. 9. 1848 v moravské Kroměříži).

Zánik feudálního řádu znamenal pro obyvatele frenštátské farnosti, tudíž i pro obyvatele Trojanovic (přičemž od r. 1846 nenáležela k frenštátské farnosti obec Tichá), nejen zrušení robotních povinností vůči vrchnosti, ale také vyvázání se z desátků vůči církvi, jejíž financování z podstatné části převzal stát. Zrušeny byly i tzv. štolové poplatky za náboženské úkony, např. svatby či pohřby. Frenštátští faráři Jan Schwarz (1834–1852) i Kazimír Tomášek (1852–1866), kteří zde působili v době nástupu občanské společnosti a uvedených změn, se řadili mezi kněze spatřující v zániku starých pořádků pokrok v oblasti sociálního postavení většiny svých farníků.

V posledním století habsburské monarchie žila frenštátská farnost rozličnými formami lidové zbožnosti. Své pevné místo si získala bratrstva sv. Leopolda a sv. Michala, stejně jako obnovená bratrstva Panny Marie růžencové a sv. Barbory (dříve zrušeny v r. 1784). Členství v bratrstvech bylo skutečným výrazem živé víry věřících. Církevní rok v celé frenštátské farnosti byl nemyslitelný bez hojné účasti věřících na poutních slavnostech. Jednu z největších poutí frenštátských farníků uspořádal v září 1888 zdejší farář Josef Fusek. Na Hostýn tehdy zamířilo 966 věřících, pro které byl vypraven zvláštní vlak o 15 vagónech.

Druhá polovina 19. stol. se nesla ve znamení završení národního obrození. Právě kněží a učitelé zde byli hlavními nositeli národnostních myšlenek. Zde se duch doby v plné míře projevil v přípravách na blížící se milénium byzantské misie. Dne 13. srpna 1862 – rok před výročím – se na vrcholu Radhoště konala Cyrilo-Metodějská národní slavnost. Tato slavnost podnítila myšlenku postavit zde sousoší obou věrozvěstů a v r. 1881 vzešla z řad frenštátských farníků myšlenka na výstavbu kaple na Radhošti. Záštitu nad stavbou kaple převzal frenštátský spolek Občanská beseda, v čele stavebního komitétu stanul továrník Emil Kostelník a jednatelem byl jmenován frenštátský kaplan Jan Břečka. Dále viz. samostatná kapitola Kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti.

Nutno ještě poznamenat, že kaple byla přifařena do Frenštátu p.R., avšak mše se zde měly sloužit pouze s písemným souhlasem arcibiskupské konzistoře. Teprve v r. 1902 byl pro kapli získán mešní inzult (papežské povolení) s platností deset let pro sloužení tří mší ročně (5. července na svátek sv. Cyrila a Metoděje, 26. července na svátek sv. Anny a 6. srpna na svátek Proměnění Páně). Dne 17. července 1904 vysvětil frenštátský farář (dříve zdejší kaplan) Jan Břečka boční oltář s triptychem „Valašská Madona“ a poprvé zde zazněly tóny nově pořízeného harmonia. Stavební komitét pro vybudování kaple ukončil svou činnost a v následujícím roce – 5. ledna 1905 – byl založen spolek Matice Radhošťská, která převzala péči nad údržbou kaple. Dále viz. samostatná kapitola Matice Radhošťská.

Podobně jako v předchozím období byly obce frenštátské farnosti až na drobné výjimky zcela katolické. V r. 1899 zde žilo 2 238 katolíků a pouze jeden nekatolík. Napomáhal tomu fakt, že katolická církev si nadále udržovala výrazný vliv ve školách a to nejen při výuce náboženství. Velkou oblibu si získal např. kaplan František Pochyla, pozdější farář v Místku. Naopak na jeho nástupce, Filipa Eliáše, se v r. 1914 množily stížnosti rodičů, neboť některým dětem naháněl účast na hodinách náboženství strach. Byla ovšem sjednaná náprava a způsob jednání kaplana Filipa Eliáše nutno v celkovém kontextu chápat jako výjimku. Ostatně, výsledkem kvalitní pastorace byla rozhodnutí jednotlivců z řad farníků k zasvěcenému životu. Kupříkladu v r. 1884 emigroval do amerického Texasu trojanovický rodák, kněz Josef Fabian, který zde působil mezi osadníky jako misionář. V témže roce vstoupil do kněžského semináře v Olomouci další trojanovický rodák Vladimír Štěpán (* 28. 8. 1863). Než však stačil dokončit studium a nastoupit dráhu duchovního, zastihla jej dne 3. 5. 1886, coby studenta 3. ročníku, smrt.

Změny poměrů, kterou přinesl r. 1848 a jeho důsledky, se příliš nepromítly do každodenní praxe církevní chudinské péče. Chudí a nemocní z frenštátské farnosti byli nadále umísťováni v chudobinci poblíž filiálního kostela sv. Jana Křtitele. Okolo pol. 19. stol. se počet pohyboval okolo deseti, počátkem šedesátých let vzrostl až na dvojnásobek. Navíc almužny byly poskytovány i nemocným pocestným. Účetnictví chudinského ústavu vedl odděleně pro obě obce farnosti frenštátský duchovní správce.

Populační růst druhé pol. 19. stol. způsobil, že počátkem 20. stol. přestával nový hřbitov z r. 1832 stačit svou kapacitou. Zastupitelé Frenštátu p.R. a Trojanovic se tedy r. 1907 společně dohodli na jeho rozšíření. V následujících dvou letech došlo k zakoupení sousedních parcel a k výstavbě nové hřbitovní zdi. Na hranici společného hřbitova, jehož jedna třetina náležela Trojanovicím, byl následně vztyčen nový kamenný kříž.

Zanedlouho poté byli obyvatelé farnosti vtažení do světového válečného konfliktu. Během první světové války se nedobrovolným odchodem na frontu snížil počet návštěvníků pravidelných bohoslužeb. Frenštátskou farnost válečné běsnění připravilo o kostelní zvony. Sejmutí většiny zvonů z obou frenštátských kostelů přihlížely v říjnu 1917 zástupy farníků. Ve farním kostele bylo povoleno ponechat pouze dva malé zvony a ve filiálním zůstal jediný.

Významnými událostmi náboženského života frenštátské farnosti byly v tomto období osobní návštěvy nejvyšších církevních představitelů a to hlavně v souvislosti s modernizací dopravy. V říjnu 1882 do Frenštátu p.R. zavítal olomoucký arcibiskup Bedřich z Fürstenberka, který ve filiálním kostele sv. Jana Křtitele udělil svátost biřmování celkem 937 věřícím z Frenštátu p.R. a dalším 371 z Trojanovic. 11. září 1898 se velké množství věřících zúčastnilo slavnostního vysvěcení kaple Cyrila a Metoděje na Radhošti, které zde osobně vykonal olomoucký arcibiskup Theodor Kohn. Značný ohlas vzbudila také osobní návštěva tohoto místa dalším z řady moravských metropolitů, Františkem Bauerem, dne 5. srpna 1906.

Počátky spolkové činnosti

Před r. 1848 představovaly určitou alternativu spolkového života výhradně náboženská bratrstva působící ve většině farností.Výrazným podnětem pro zakládání spolků byla prosincová ústava z r. 1867. Obyvatelé Trojanovic se zpočátku zapojovali do činnosti spolků působících ve Frenštátě p.R., z nichž největšího významu bezesporu dosáhl turistický spolek Pohorská jednota Radhošť, založená v r. 1884. Dále viz. samostatná kapitola Pohorská jednota Radhošť.

Jak již bylo zmíněno – v souvislosti se stavbou kaple na Radhošti a její další údržbou – působil v Trojanovicích spolek Matice Radhošťská.

Na půdě Křesťansko-sociálního spolku (1897–1947), sdružujícího převážně katolické dělnictvo s posláním jeho vzdělávání, byla v roce 1910 založená Jednota Čsl. Orla. Zve návštěvnickou obec například na vánoční hru se zpěvy Svatá noc (1899), na opery Andulka (1902) a V studni (1911) R. Nejedlého a V. Blodka. Ochotnické práce se účastnil i sochař a malíř J. Knebl, např. v Zeyerově hře Radúz a Mahulena jako herec a výtvarník (tato pohádková hra byla provedena i při slavnostním otevření Orlovny v roce 1927).

Sakrální objekty

Po rozkliknutí obrázku se objeví stručný popis.

Kaple sv. Rocha pod Markem byla postavena farářem a děkanem – paterem Janem Břečkou v roce 1912 na farském lánu při cestě pod Markem. Malá kaplička byla zasvěcena sv. Rochovi, do které věnoval obraz sv. Rocha, patrona zedníků, stavitel Alfréd Parma.

V r. 1894 členové turistického spolku Pohorská jednota Radhošť vztyčila dřevěný kříž pod Pustevnami. V místní části Bystré postavili v r. 1902 Matouš Čada s manželkou kříž, a to „…ke cti a chvále Boží…“, jak hlásal na něm umístěný nápis.

V závěru 19. stol. se působení katolického kléru ve frenštátské farnosti prolínalo s národnostním cítěním a církev zde přispěla k formování národnostně uvědomělé občanské společnosti. Náboženský život se v podmínkách vznikající občanské společnosti a náboženské svobody prohloubil a víra přestávala být záležitostí pouhého vnějškového zážitku, jak tomu bylo v předcházejících desetiletích doznívajícího baroka.