Kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti

Loc: 49°29’32.2„N, 18°13’21.7“E

Hora Radhošť je dnes neodmyslitelně spojována s kaplí, která zde byla vystavěna nákladem 20 000 zlatých roku 1898. Již v roce 1862 byla na hoře uspořádána slavnost a na stavbu kaple se vybralo 120 zlatých. Znovu ožila myšlenka roku 1881, kdy se vybralo 500 zlatých. Roku 1888 daroval hrabě Kinský na stavbu kaple potřebný pozemek a zdivo. Nová sbírka byla uspořádána mezi lety 1889–1895 a vynesla 8000 zlatých. Malíř Adolf Liebscher namaloval u této příležitosti triptych „Valašská madona“, který vystavil na Národopisné výstavě v Praze. Výbor pro stavbu kaple koupil od malíře obraz v hodnotě 4000 zlatých za 800 zlatých. Zbytek věnoval malíř na kapli. Obraz byl vystavován v Čechách i na Moravě a vynesl 6000 zlatých. Dnes je originál obrazu umístěn v kostele sv. Martina.

Ke stavbě kaple bylo přikročeno roku 1896, základní kámen byl položen 5. července. Dne 11. září 1898 kapli posvětil olomoucký arcibiskup Theodor Kohn a byla odevzdána veřejnosti do užívání. Roku 1905 byl založen spolek Matice Radhošťská s cílem udržovat kapli. Z jeho popudu byla původní kamenná kaple v roce 1926 obložena šindelem a přistavěna zvonice. Frenštátský rodák sochař Albín Polášek, žijící v USA, věnoval Matici Radhošťské v roce 1930 sousoší svatého Cyrila a Metoděje, které nyní stojí před kaplí na hřebenu hory Radhošť. Roku 1951 byla Matice Radhošťská komunisty zrušena a její činnost obnovena až v roce 1994. Roku 1995 byla v kapli provedena nová elektroinstalace a roku 2003 byla ukončena kompletní rekonstrukce zvonice. Matice Radhošťská nechala také zhotovit nový obětní stůl z carrarského mramoru a nyní financuje rekonstrukci vitrážových oken. Celkové náklady na opravu kaple činily v letech 1995 – 2009 téměř pět miliónů korun.

Sousoší sv. Cyrila a Metoděje

Loc: 49°29’29.8„N, 18°13’22.6“E

Sousoší věnoval v roce 1930 Albín Polášek spolku Matice Radhošťská. Sousoší sv. Cyrila a Metoděje je pravým opakem sochy pohanského boha Radegasta. Vyzařuje z něj bratrství a touha po sjednocení. Žilnaté ruce ukazují, že oba jsou muži práce. V rozevřené knize, kterou drží sv. Cyril, čteme hlaholským písmem počátek evangelia sv. Jana:

„Na počátku bylo Slovo“. Sv. Metoděj ukazuje na písmo a pozdvihuje mezi glorioly trojramenný byzantský kříž.

Duté sousoší, 2,60 m vysoké a vážící 800 kg, je ulito z bronzu, čímž (oproti kameni) je vyjádřena vyšší a pozdější kultura. Zdvíhá se na žulovém podstavci vysokém 1,60 m za kaplí na místě, kde stával kamenný kříž. Obráceno je k východu, pohlíží na Radegasta na protější vyvýšenině a vítá příchozí.

Kamenný kříž

Loc: 49°29’31.2„N, 18°13’21.7“E

Na Radhošti byl postaven první kříž již v roce 1735. Tento byl dřevěný a nahrazen kamenným v roce 1805. Nechal jej postavit rožnovský měšťan Michal Janík. V roce 1808 byl kříž povalen v bouři a znovu postaven. Po přestavbě kaple byl v roce 1931 přemístěn před vchod do kaple a na jeho původní místo byla umístěna socha sv. Cyrila a Metoděje.

 

 

 

120 let Radhošťského zvonu

Zvony, zvláště zvony kostelní, se těší výjimečnému postavení mezi všemi ostatními výrobky lidských rukou. Jsou více než jen nástroje zvukové signalizace. Zrození nového zvonu se očekává s napětím a s radostí, zánik zvonu vzbuzuje smutek i pláč. Hlas zvonů provází v naší civilizaci člověka od křtu až po jeho smrt a pohřeb …..

Zvony, podobně jako lidé, dostávají jména. Pouze zvony mají své „křestní“ patrony, nesou jména světců, k jejich cti byly ulity a na jejich počest má znít každý úder jejich srdce. Zdá se být snadné uhádnout, jaké jméno nese nebo k čí poctě vznikl zvon pro zvonici kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti. Odpověď na tuto otázku je však přece jen trochu složitější, než bychom čekali. Na těle zvonu můžeme číst tento nápis:

Ke cti a chvále Boží, sv. apoštolů Cyrilla a Methoda, sv. Josefa Cal. věnovali manželé: Josef Cal. a Josefa Bumbala, majitelé továrny ve Frenštátě P/R L. P. 1986

Z nápisu se tedy dovídáme, že zvon nechali ulít manželé Bumbalovi, a to již v roce 1896, tedy dva roky před dokončením a slavnostním vysvěcením kaple. Dá se tedy říct, že zvon je starší než kaple sama. Podle očekávání jsou v nápise uvedena i jména obou věrozvěstů, a protože donátor pan továrník Bumbala se jmenoval Josef a jeho žena Josefa, nepřekvapí, že je zde pamatováno i na sv. Josefa. Co ale znamená zkratka Cal. ? Na zvonech bývá kromě nápisu také plastické zobrazení příslušného světce a ne jinak je tomu i na zvonu z Radhoště. Podoba na reliéfu nás ovšem zaskočí. Žádný obraz svatých bratří Cyrila a Metoděje, ani sv. Josefa s jeho ustálenými atributy – Ježíškem v náručí a lilií v ruce. Obdélníkový reliéf velikosti asi 9×14 cm zobrazuje na pozadí jakési stavby postavu světce zřejmě v kněžské klerice, obklopeného trojicí dětí školního věku.

 

Nezbývá než se vrátit k těm třem záhadným písmenům „Cal.“, která jsou v nápise na zvonu uvedena jak za jménem světce Josefa, tak za křestním jménem pana Továrníka. Můžeme mít za jisté, že ačkoliv pan továrník užíval jméno Josef, neslavil svátek 19. března a jeho křestním patronem nebyl sv. Josef – snoubenec Panny Marie – ale jiný světec jménem Josef, jehož přízvisko bylo zvykem krátit písmeny Cal.
Tato zkratka spolu s výjevem na reliéfu zadní strany zvonu jednoznačně svědčí o tom, že se jedná o sv. Josefa Kalasanského (José de Calasanz). Možná, že nám jméno tohoto nic neříká, ale určitě známe jeho dílo, a zvláště je budou znát obyvatelé Mikulova, Strážnice, Kroměříže, Litomyšle, blízkého Lipníku nebo Příboru a mnoha našich dalších měst, kde byly a působily piaristické školy a koleje. Právě José de Calasanz (1556 – 1648) je totiž zakladatelem řádu lidově zvaného piaristé a celý název – Řád chudobných řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol – nám výmluvně sděluje, co bylo a je hlavním posláním tohoto řeholního společenství.
Už před vznikem řádu otevřel tento původem Španěl v Římě při farnosti sv. Doroty školu pro zanedbané děti, která se stala první bezplatnou základní školou v Evropě. Tato i všechny ostatní piaristické školy byly zřízeny podle zásady – Škola bez hole, disciplína bez rákosky. Vládl v nich pořádek, kázeň, čistota a v metodice vyučování i zbožnost.

Podrobnější seznámení s osobností a pohnutými osudy zakladatele této průkopnické a po dlouhou dobu nezastupitelné evropské vzdělávací instituce by bylo zajímavé a potřebné, ale už nad rámec tohoto povídání o radhošťském zvonu.
Dá se předpokládat, že donátor zvonu továrník Bumbala, obdržel své křestní jméno Josef Calasanz po svém otci a ten po svém otci nebo po svém křestním kmotru, jak bylo tehdy také zvykem (Josef Bumbala senior založil už r. 1820 první textilní manufakturu ve Frenštátě). Jisté je, že pan továrník Bumbala se ke svému křestnímu patronu hrdě hlásil.

Otázka patrocinia radhošťského zvonu je sice málo známá, ale skutečnou záhadou je, jak je vůbec možné, že tento zvon zní z vrcholu hory už 120 let. Není to totiž – bohužel – věc samozřejmá; byly zde dvě světové války, a tedy také dvakrát proběhla válečná rekvizice zvonů. Při válečných rekvizicích si jednotlivé farnosti jistě přály, aby jejich zvony, často z úspor farníků pořízené, zůstaly zachovány. Jak tedy došlo k tomu, že právě radhošťský zvon byl v obou případech ušetřen, je záhadou. Tajemství, jakým způsobem se podařilo v obou případech zvony zachránit, si vzali tehdejší předsedové Matice Radhošťské – Emil Kostelník a děkan Medard Horák s sebou do hrobu ….