Milí farníci, v minulém pastoračním roce jsme usilovali o odevzdanost. Odevzdat se Bohu takový jaký jsem, předpokládá bojovat o sebepřijetí, že jsem obdarovaný a mám, co nabídnout, ale také hříšný a slabý. Odevzdat se znamená svěřit se s tím, co mám a jsem. Bohu nemůže naše nedokonalost zabránit v jeho působení v našem životě. Odevzdanost je první krok pro nás, abychom se přijali a Bohu nabídli jako jeho nástroje pro Boží království.
Druhým krokem je ODPUŠTĚNÍ, o které bychom měli usilovat pro tento pastorační školní rok. První projev Boží lásky je, že nám odpouští naše hříchy, aby v nás mohla být obnovená láska. Písmo svaté nás stále vybízí k odpuštění, ať už v modlitbě Otčenáš nebo i na jiných místech. Ježíš, když prochází zemi a činí zázraky, říká: „Odpouštějí se ti hříchy, jdi a už nehřeš.“ Kristův kříž je svědectvím, že nám Bůh odpouští. Bůh Otec v tom má jasno, ale my mnohdy váháme a pochybujeme přijmout Boží odpuštění a tím zároveň i lidské. Bez zkušenosti s odpuštěním, nemůžeme žít správně a vůbec bychom nedokázali pochopit logiku Božího odpuštění. Všichni potřebujeme zakusit odpuštění a to na všech rovinách našeho bytí, ať ve vztahu k Bohu, k sobě, k druhému i k samotnému stvoření.
Zlým skutkem se proviňujeme proti lásce, způsobujeme křivdu, ránu, bolest, která nás uzavírá do sebe a odklání od zdroje života – Boha. Tato rána po hříchu může být, uzdravená pouze odpuštěním – což je projev lásky, který ničí zárodky zla. Skrze hříchy ztrácíme sílu odpouštět, protože se uzavíráme do zla, které proniká celou naší bytost a tím nás zneschopňuje. To neznamená, že nejsme schopni odpustit, ale je to mnohem těžší a je potřeba k tomu Boží milost. Pokud nedojdeme k odpuštění, tak se pořád točíme kolem svých zranění a plodíme další. Naše rány se prohlubují a navíc si kazíme vztahy. Tento jed hříchu se dá zastavit odpuštěním. Přijetí odpuštění, jde ruku v ruce s odhodláním odpustit druhým. Když odpouštím, tak v sobě neživím hřích neodpuštění (nelásky). Jde o postoj, který se nedívá na okolnosti, komu chci odpustit, anebo co všechno (co ještě ano a co už ne).
Odpuštěním získáváme pohled, skrze který máme účast na pohledu Stvořitele, který se na svého stvořeného člověka dívá s láskou, protože chce, aby člověk byl šťastný. V odpuštění se skrývá pohled lásky a také pravda nemít nic se zlem, což u nás lidí znamená opustit cestu hříchu, opustit zlo, které se chce usídlit v mém srdci. Zlo, ve kterém Bůh, ani odpuštění nemají místo. Neodpuštění je duchovní nemoc, která člověka drží v otroctví Zlého.
Odpuštění nás vrací do života, obnovuje naše vztahy a otvírá nám krásný prostor Božího života. Odpuštění je nový život (první svátosti je křest, skrze který nám Bůh Otec odpouští a přijímá za své děti). Pokud neodpustíme, těžko bude moci vstoupit do Božího království. Pokud neodpustíme, těžko budeme naplňovat Boží vůli v životě a těžko budeme jeho plodným a užitečným nástrojem. Bez odpuštění se nedá žít. Všichni potřebujeme odpuštění od Boha i lidí. Od Boha to máme, ale někdy nám schází od lidí a někdy musíme umět odpustit i sami sobě.
A proto prosme, tento pastorační rok, společně za dar ODPUŠTĚNÍ pro naši farnost.
S úctou a vděčnosti otec Petr